Miriam Prokešová — Není mi jedno, co dýchám, a není mi jedno, co dýchají mé děti a co budou dýchat má vnoučata a všichni lidé, na kterých mi záleží. Co dýcháme my všichni.
Možná to je poněkud dramatický úvod dnes již k tolik proklamované problematice, jakou je čistota ovzduší.
Hovoříme o ní často. Dokládáme statistické údaje, čísla, kolikrát k tomu přidáváme i viníky. Průmysl, hutě, ale i topení v domácnostech, a jiné příčiny toho, že nedýcháme až tak zcela čistý vzduch.
Náš kraj patří dlouhodobě vzhledem k čistotě ovzduší k těm nejproblematičtějším.
Vzpomínám na své dětství a běloskvoucí se sníh, který po několika hodinách vlivem nedalekých chemických závodů popelavě zčernal. Na okenní parapety, ze kterých se neustále musel stírat všudypřítomný poprašek. Na nánosy tohoto prachu na autech.
Dnes již to není až tak hmatatelné, zaneřáděné ovzduší je však o to zákeřnější.
Neznáme to patrně všichni, ale při návratu z cest zpět do Ostravy mnohé zaskočí prazvláštní alergie, rýma, kašel, zalité oči. A to se Ostrava zdá již být poměrně čistá a místo černá dostává přízvisko Ostrava zelená.
Ale není tomu až tak zcela. A proto, možná mírně pateticky zopakuji – není mi jedno, co dýchám a co dýcháme a co budeme dýchat v budoucnosti. Proto není možné k tomuto mlčet, ale pokoušet se na této situaci těmi silami, co máme, aspoň něco málo změnit. Protože i toto málo může být ve svém důsledku hodně.
